Lucie, studentka 3. ročníku Sociální a humanitární práce (2023/2024)
Říká se, že když člověk přijede do La Pazu (administrativního hlavního města Bolívie ve 3 640 m. n. m.) bez aklimatizace, sekne sebou a omdlí hned při výstupu z letadla. Tak jsem se raději vydala do Cochabamby, města obklopeného horami ve dvou a půl tisících metrech nad mořem. Na projekty budeš jezdit dodávkou a skákat v jejím nákladním prostoru, zažiješ tanec, hudbu, svátky, usměvavé lidi a děti, kteří na tebe budou mluvit španělsky, uvidíš ženy s copy dlouhými až po kolena, seznámíš se s mnoha lidmi z Jižní Ameriky nebo Evropy a osobně i profesně se posuneš dál. 
Odjížděla jsem se spoustou předsudků a stereotypů, mé okolí, ale i školní příprava mě děsila slovy: „Bílá blondýna, bacha, ty půjdeš vidět.“ Akorát že vůbec. Setkala jsem se s pravým opakem, přijetím, nikdo na mě blbě nekoukal, nikoho jsem nezajímala. Samozřejmě jsou části města, kde jsem sama nesměla, a i někteří místní by si to nedovolili. Vše se dozvíte v místě, hodně se ptejte, zajímejte a hledejte místní kamarády. Bolívie je rozvinutá země, ale má své problémy. Doporučila bych proto odjíždět s nastudovanými informacemi, ale otevřeným srdcem. 
V Bolívii jsem měla možnost cestovat a vidět přírodu, kterou jsem v Evropě nikdy neviděla. Naučila jsem se za tři měsíce mluvit španělsky, i když jsem s ní první měsíc a půl hodně bojovala a mluvit neuměla. Pracovala jsem s dětmi sociálně znevýhodněnými, v českém kontextu bych jejich život přirovnala k životu ve vyloučené lokalitě, chybí jim voda, jídlo, oblečení. Radost dětem dělá hraní fotbalu a čas, který jim dobrovolníci a praktikanti z organizace Bolivia Digna věnují neformálními vzdělávacími aktivitami. Jsou to energičtí čertíci, které si člověk zamiluje. 
Bolívie mě naučila pokoru k dětem, které žijí v těžké sociální situaci. Naučila jsem se věřit zase o kus víc sobě samotné, ale zároveň si vážit důvěry a podpory mých blízkých v České republice. Našla jsem si nové přátele z celého světa a kousek světa objevila.
Bylo to pro mě něco náročného, ale nádherného. Z Česka jsem odjížděla se slzami, protože odjet nechci, a vracela jsem se se slzami, protože chci v Bolívii zůstat ještě déle. Taková je realita dlouhodobějšího života v zahraničí, je to nádherná, obohacující, ale i náročná životní zkušenost, na kterou budete už navždy s láskou vzpomínat. ♥
Fotogalerie
