Novinář, fotograf a humanitární pracovník Jiří Pasz procestoval přes 60 zemí světa. V nové epizodě podcastu podCARITASt se však s absolventem naší školy nedíváme jen do vzdálených koutů světa, ale míříme hlouběji – k tématům strachu, psychické odolnosti a etiky v pomáhajících profesích.
Odvaha není absence strachu
Jiří v rozhovoru boří mýtus o neohrožených hrdinech. Odvahu chápe jako vědomou práci s naším nejsilnějším evolučním instinktem – strachem.
„Beru odvahu jako skill, jako um, který se musíš učit. Nejsilnější energie v člověku je strach a máme spoustu možností, jak se v životě naučit se strachem pracovat a kultivovat v sobě odvahu.“
Podle Jiřího je důležité zkoumat hranici mezi odvahou a šílenstvím a klást si otázku, co nás žene do nebezpečných situací. Stabilní identita a psychická odolnost podle něj neznamenají strach necítit, ale umět s ním pracovat a znát své limity.
Princip kyslíkové masky
Výrazným tématem rozhovoru je také psychohygiena. Jiří otevřeně mluví o tom, že pomáhající profese vyžadují soustavnou péči o psychickou i fyzickou kondici.
„Nemůžeš pomáhat, dokud nejsi fit psychicky a fyzicky. Je to princip kyslíkové masky.“
Po náročných zkušenostech z terénu, například z Ukrajiny, zdůrazňuje potřebu dát prostor emocím a unést bolest, se kterou se člověk při podobné práci setkává. Připomíná také důležitou zkušenost, že tělo sčítá rány – stres a trauma se neukládají jen v hlavě, ale i v těle.
Člověk nesmí být produktem
Jako fotograf a dokumentarista Jiří důsledně trvá na etických principech, které si odnesl i ze studia na CARITAS. Varuje před narcismem a „mesiášským komplexem“, kdy se z lidského utrpení stává prostředek pro získání pozornosti nebo uznání.
„Snažím se vždycky mít to absolutní pravidlo, že nikdy nesmíš z lidí dělat produkt. Na vrcholu pyramidy musí být vždy člověk a jeho důstojnost.“
Jiří v této souvislosti připomíná i tragický příběh fotografa Kevina Cartera jako varování, kam až může vést honba za silným obrazem na úkor lidskosti. Pro sociální i humanitární práci podle něj platí jednoduchý, ale zásadní princip: zacházet s lidmi tak, jak bychom chtěli, aby bylo zacházeno s námi.
Majáky v moři utrpení
v těch nejtěžších podmínkách – například ve slamech v Keni nebo ve válkou zasažené Ugandě – hledá Jiří příběhy naděje. Zajímají ho lidé, kteří i v těžkých situacích dokážou nést světlo druhým.
„Potřebuješ v tu správnou chvíli dostat ten správný příběh do ruky. Často stačí malá symbolická pomoc, aby se ten člověk mohl nadechnout nad hladinou.“
Právě v tom vidí smysl pozitivní žurnalistiky: neukazovat jen problémy, ale také lidi, kteří je pomáhají proměňovat.
Zaujal vás Jiřího pohled na svět? Poslechněte si celou epizodu podcastu podCARITASt o jeho cestě k autenticitě, boji se závislostmi i o tom, proč je pro něj domov v Česku nenahraditelný.