Lucie, studentka 3. ročníku Sociální a humanitární práce (2023/2024)
Říká se, že když člověk přijede do La Pazu (administrativního hlavního města Bolívie ve 3 640 m. n. m.) bez aklimatizace, sekne sebou a omdlí hned při výstupu z letadla. Tak jsem se raději vydala do Cochabamby, města obklopeného horami ve dvou a půl tisících metrech nad mořem. Na projekty budeš jezdit dodávkou a skákat v jejím nákladním prostoru, zažiješ tanec, hudbu, svátky, usměvavé lidi a děti, kteří na tebe budou mluvit španělsky, uvidíš ženy s copy dlouhými až po kolena, seznámíš se s mnoha lidmi z Jižní Ameriky nebo Evropy a osobně i profesně se posuneš dál.
Odjížděla jsem se spoustou předsudků a stereotypů, mé okolí, ale i školní příprava mě děsila slovy: „Bílá blondýna, bacha, ty půjdeš vidět.“ Akorát že vůbec. Setkala jsem se s pravým opakem, přijetím, nikdo na mě blbě nekoukal, nikoho jsem nezajímala. Samozřejmě jsou části města, kde jsem sama nesměla, a i někteří místní by si to nedovolili. Vše se dozvíte v místě, hodně se ptejte, zajímejte a hledejte místní kamarády. Bolívie je rozvinutá země, ale má své problémy. Doporučila bych proto odjíždět s nastudovanými informacemi, ale otevřeným srdcem.
V Bolívii jsem měla možnost cestovat a vidět přírodu, kterou jsem v Evropě nikdy neviděla. Naučila jsem se za tři měsíce mluvit španělsky, i když jsem s ní první měsíc a půl hodně bojovala a mluvit neuměla. Pracovala jsem s dětmi sociálně znevýhodněnými, v českém kontextu bych jejich život přirovnala k životu ve vyloučené lokalitě, chybí jim voda, jídlo, oblečení. Radost dětem dělá hraní fotbalu a čas, který jim dobrovolníci a praktikanti z organizace Bolivia Digna věnují neformálními vzdělávacími aktivitami. Jsou to energičtí čertíci, které si člověk zamiluje.
Bolívie mě naučila pokoru k dětem, které žijí v těžké sociální situaci. Naučila jsem se věřit zase o kus víc sobě samotné, ale zároveň si vážit důvěry a podpory mých blízkých v České republice. Našla jsem si nové přátele z celého světa a kousek světa objevila.
Bylo to pro mě něco náročného, ale nádherného. Z Česka jsem odjížděla se slzami, protože odjet nechci, a vracela jsem se se slzami, protože chci v Bolívii zůstat ještě déle. Taková je realita dlouhodobějšího života v zahraničí, je to nádherná, obohacující, ale i náročná životní zkušenost, na kterou budete už navždy s láskou vzpomínat. ♥
Fotogalerie
Andrea, absolventka Sociální a humanitární práce
Ráda bych se s vámi podělila o svou praxi, na kterou jsem vyjela v rámci navazujícího magisterského studia na Katedře rozvojových a environmentálních studií na Přírodovědecké fakultě UP. Strávila jsem tři měsíce v Kajunjumere, což je vesnice v Tanzanii, v malém prostém domku, spolu s dalšími studenty naší fakulty a se třemi tanzanskými překladateli, kteří nám pomáhali se dorozumět s místními obyvateli, kteří mluví svahilsky a anglicky mluvit vůbec neumějí.
Společně byl náš tým zapojen do projektu Maminko, povídej. Tento projekt se zaměřuje na rodiče chudých dětí, které motivuje a učí vytvářet svým dětem prostředí pro zdravý vývoj. Maminky, které se do projektu registrovaly, se s námi pravidelně každý týden scházely a my jsme jim představovali metody, jak si s dětmi číst a hrát. Každá matka dostala speciální obrázkové knížky. Doma si společně s dítětem s knihami hrají, tráví spolu smysluplný čas a navazují pevné a zdravé pouto. Nejdůležitější schopností, kterou si rodiče ze schůzek odnášejí, je správně reagovat na podněty, které dítě v knížce zaujmou. Příkladem je volba otázek k povzbuzení zvídavosti dítěte. Správnou komunikací s dítětem se totiž vytváří prostor pro jeho správný emoční i kognitivní rozvoj. Cílem je, aby se dítě dobře rozvíjelo, a aby se prohluboval vzájemný vztah dítěte a rodičů. Na každé schůzce jsme rodičům zároveň poskytovali balíček obohacené kaše pro děti.
Celkově pro mě byl pobyt v Tanzanii velice obohacující a velice jsem si ho užila. Měla jsem příležitost být součástí báječného týmu a rovněž taky trávit čas s místními lidmi. Poznala jsem kulturu tanzanských obyvatel a prožívala jejich starosti i radosti. Odnáším si spoustu zážitků. Dokonce jsem se naučila řídit motorku!
Fotogalerie
Matouš, student 3. ročníku Sociální a humanitární práce (2021/2022)
Přestavte si, že vás láká okusit příchuť východu. Máte rádi hory, ale nepohrdnete ani mořem. Milujete dobrou kuchyni a nevadí vám vyzkoušet i netradiční jídla. Nenaštve vás, když se domluvené schůzky posunou. Umíte občas improvizovat a nemáte problém přijít s nějakou vlastní iniciativou. Pak je Gruzie destinací číslo jedna pro vaši zahraniční praxi!
Na svou zahraniční praxi jsem se na půl roku zatoulal do Gruzie, perly Kavkazu, a musím říct, že to stálo doopravdy za to.
Jako svého internistu mě přijala v květnu 2021 nestátní nezisková organizace Society Biliki, která se od roku 1997 věnuje (nejen) dětem a mládeži.
Po dobu šesti měsíců jsem měl možnost bok po boku zkušených kolegů pět dní v týdnu trávit čas s dětmi a mládeží společnými neformálně-vzdělávacími a volnočasovými aktivitami. Měl jsem možnost poznat dvě denní centra, dva malé domy rodinného typu a jeden dům pro matky s dětmi. Navštívil jsem místní agenturu sociálních služeb, centrum vývoje dětí. Spolu s klienty jsem navštívil muzea, přírodu, zoo, dětský den nebo třeba výrobnu kabelů pro mobily. :)
Měl jsem možnost poznat také další projekty, na kterých organizace spolupracuje, ať už se jednalo o projekty občanského vzdělávání, výuky angličtiny, projekty podpory zaměstnání u lidí s handicapem nebo v té době končící projekt pro vnitřně přesídlené osoby.
Gruzie mě naučila se více dělit. Dávat i brát a hlavně nepočítat. ;) Dala mi spoustu zážitků, pomohla mi nebát se a věřit v dobro v druhých, ukázala mi, že je možné být šťastný i s málem. Gruzie mi dala přátele, chuť prožívat naplno přítomný okamžik i touhu objevovat netušené obzory. Praxi v Gruzii mohu vřele doporučit!
Fotogalerie
Andrea, studentka 3. ročníku Sociální a humanitární práce (2021/2022)
V 3. ročníku jsem vyjela na praxi do Rakouska. Strávila jsem 67 dní v organizaci Haus Elisabeth, která spadá pod Charitu v Salzburgu.
Jedná se o nízkoprahové zařízení pro lidi bez domova a lidi v nouzi, kteří se zde mohou setkávat a trávit svůj volný čas. Kromě toho zde dostanou snídani i oběd a teplý nápoj, mají příležitost se zde vysprchovat a vyprat si své prádlo, nebo si požádat o výdej nového oblečení. Dále mohou také navštívit sociální poradenství. Přes zimní měsíce nabízí Haus Elisabeth taky nouzové nocování pro ženy bez domova.
Moje činnost během praxe byla rozmanitá. Dvakrát týdně jsem měla náslechy v kanceláři sociálního poradenství, takže jsem byla přítomná u rozhovorů sociálního pracovníka s klienty, během kterého pracovník s klientem řešil jeho problémy a zodpovídal jeho dotazy. Pomáhala jsem klientům vyřizovat jednoduché záležitosti, například jsem s nimi vytvářela životopis a taky jsem jim vyplňovala formulář k přijetí do zaměstnání, nebo jsem jim zakládala e-mailovou adresu.
Každý den jsem ráno chystala snídaně a odpoledne vydávala obědy pro lidi bez domova. Pokud někdo z nich chtěl nějaké nové oblečení, tak jsem taky měla na starost jeho výdej. Pouštěla jsem klienty do sprch, pokud se chtěli vysprchovat, a prala jsem jim prádlo, pokud ho chtěli vyprat. Dostala jsem taky příležitost navštívit noclehárnu a doprovázet sociálního pracovníka během streetworku.
V říjnu organizoval Haus Elisabeth vánoční akci pro chudé rodiny s dětmi, kdy si děti mohli napsat dopis pro „Ježíška“ s jedním dárkem a rodiče ten dopis zanesli na Haus Elisabeth, který následně shání dárce, kteří jednotlivé dárky nakoupí. Tyto dopisy od dětí jsem měla za úkol zadat do počítačového systému Charity.
Velikou výhodou této praxe bylo, že jsem byla v neustálém kontaktu s klienty, takže jsem si s nimi povídala, dozvěděla se něco o jejich životech, proč a jak se dostali na ulici, s jakými problémy bojují. Zažila jsem s klienty spoustu legrace.