Misericordes sicut pater! - CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Misericordes sicut pater! | 7.12.2016

Teď možná leckoho napadlo: Tak to ti, chlapče, ujel vlak. To už skončilo 20. listopadu. Jdeš s křížkem po funusu … Ano, rozumím, děkuji za podobné reakce a jsem za ně vděčný, protože to znamená, že leckdo žije s církví natolik, že ví, že jsme prožívali Rok milosrdenství, že byly, snad poprvé v dějinách, otevřeny svaté brány i mimo Věčné město, že nás snad Svatý otec skutečně inspiroval a podařilo se řadovým katolíkům něco dostat pod kůži.

Jde o touhu být víc tím, čím máme být, obrazy Božími. Podobat se Otci, myslet víc jak on, vnímat přirozeněji a přirozeněji jeho hodnoty. To je křesťanská formace. Být „milosrdní jako Otec“. Nejde o to splnit něco v období jednoho roku, jde o to stávat se takovými! Jenomže jak toho docílit?

Jedna z možných cest je konkrétně si uvědomovat různé potřebné, vychovávat se pro vnímavost vůči nim, promýšlet, co bych v tom daném případě mohl dělat lépe, co je v mých silách a možnostech. Katolická tradice vypočítává tzv. 7 skutků tělesného a 7 skutků duchovního milosrdenství. Skutky milosrdenství tělesného jsou častěji promýšlené, převzaté z Ježíšova podobenství o posledním soudu, jak nám je zaznamenal evangelista Matouš (Mt 25).

Na našem nově vzniklém společenství – do kterého mimochodem zvu všechny studenty Caritas, scházíme se po pondělních mších – jsme se vydali cestou rozjímání o oněch skutcích milosrdenství duchovního. A protože ne vždy mohou být na setkání všichni, byl jsem vybídnut, abych své úvahy na toto téma uváděl v těchto okýnkách. To tedy bude tématem následujících úvah. Jde o zamyšlení, nikoli výklad. Vždy se nejdřív zamyslíme, ke komu chci být vnímavým, kdo je oním potřebným, a potom co můžu v té věci dělat, co ode mě snad Bůh čeká. Budu rád, když vás budou napadat další možností jak v jedné, tak v druhé části. Jde spíš o provokaci, než o učení :)

1. Poučovat neznalé

Dt 30,11 Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený … 14 Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.

Židovství i křesťanství je přirozeně spjato s pojmem přikázání, nařízení, Boží zákon. To s sebou nese předpoklad, že nemáme poznání vlité, musíme se učit, poznávat (asi ne náhodou onen problematický strom v Ráji je spojen právě s otázkou poznání!). Přikázání, jak je míní Bůh, nejsou jen povely. Jsou hlavně poučením o hodnotách, které by nám mohly uniknout, které snadno podceníme, zničíme, ignorujeme. Nejde tedy jen o to „splnit“ a mít pokoj, jde o to pochopit (což mnohdy znamená léta si lámat hlavu, proč?!), a pak danou hodnotu chránit, nebo rozvíjet. A dokud nechápu, dotud poslouchám, zachovávám, plním.

Asi každý slyšel pravidlo: nevědomost hříchu nečiní. Vzniká otázka: pokud to platí, není lepší ignorance? Není lépe nevědět a tak „chránit“ svou duši?

Možná bych se skutečně uchránil některých vin, nevěda o nich, o jejich existenci. Ale to, že je mi něco nepřičitatelné, ještě neznamená, že formálně nedělám něco špatného. Když nebudu vědět, že za rohem na mě číhá vrah a půjdu tam, samotná nevědomost mě ještě před jeho útokem neuchrání. Nebudu-li vědět, že to či ono jednání je v Božích očích špatné, neznamená, že se ona špatnost neobjeví v tomto světě. Všechno naše jednání má důsledky navenek. Možná nezatížím svou duši, určitě ale způsobím nějakou míru temnoty kolem sebe. Ne, nevědomost není lepší, než vědět. Vědět patří k člověku, stejně jako zodpovědnost za poznané.

Nevědomost může být přirozená: děti, konvertité, začátečníci obecně. Jsou na počátku své cesty, stvořeni k nabytí poznání, svěřeni těm, kdo je mohou a mají posunout dále. Kde se nacházím já? Uvědomuji si ty, kteří jsou mi svěřeni? Snažím se pomáhat jim růst? Nemám tendence manipulovat jimi, místo toho, abych jim sloužil?

Můj život má víc rovin: fyzickou, duševní, profesní, duchovní … jsem harmonická bytost? Posunuji se ve všech směrech? Nezakrňuji? Nevymlouvám se zdánlivě pokorně na své „limity“, neoperuji příliš často velice pohodlným „nevím“, nedopřávám si opovážlivě pohodu nevědomí tam, kde jsem vzhledem k svému věku, profesi, povolání povinen vědět?! Morálka tento fenomén nazývá „zaviněná nevědomost“ a ta rozhodně už není nevinná.

Je jistá sféra, kde by ovšem člověk neznalý, nezkušený být měl. A to je otázka hříchu. A jsme opět u rajského stromu. Poznání zla! To je to, co člověk nikdy poznat neměl. To je to, co člověku nikdy nemělo chybět – poznání zla. A jsme u toho, jak blízko je od poznat k zakusit. Lze zlo jen akademicky zkoumat a nenamočit se do něj? Nezakusit? Nezakusit pokušení, touhu? Nezaplát? Tady je velice důležitý okamžik pro zpytování: Chci být nevinný? Chci zůstat nevinným tam, kde jsem dosud nezakusil? Nemám z toho mindrák, když jsou všichni kolem (nebo to alespoň tvrdí) zkušenější? Chci znovu nabýt nevinnosti, tam kde jsem ji už pozbyl (nakolik to vůbec jde)? Nesvádím někoho ke ztrátě nevinnosti jen proto, abych umlčel své špatné svědomí? Tomu se říká pohoršení maličkých (a vůbec nemusí mít nízký věk či velikost). Na adresu takových mluví Ježíš poměrně jednoznačně: Než dostat toto vysvědčení od Soudce, to by bylo lepší, aby mi předtím přivázali na krk mlýnský kámen a hodili do moře. Pořád by mi bylo lépe!

Tolik tedy o „neznalých“. O těch, vůči kterým bych chtěl být citlivější, všímavější. Bůh mi je jistě občas posílá do cesty a čeká, že si jich všimnu.

Poučit? O tom už zase až příště (dá-li Bůh).

 

Přeji všem požehnaný advent a krásné vánoční svátky. Modlím se za vás.

Spirituál Gorazd.

 

<< zpět na seznam

Fotogalerie

Fotografie zachycující pestrý život ve škole, aktivity studentů, dění v sociální oblasti v České republice, i v částech světa, kam jezdí naši studenti na zahraniční praxe.

CZ    EN

Copyright (©) CARITAS
Vyšší odborná škola sociální Olomouc 2013
Všechna práva vyhrazena