Kdo milován byl... - CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Kdo milován byl... | 18.11.2014

Milí přátelé. Měsíce ubíhají, listí ze stromů téměř opadalo a nám se blíží zima, advent, vánoce … Minulý týden jsme prožívali se zvláštním zřetelem na zemřelé, mnozí navštěvovali hřbitovy, hroby svých příbuzných či přátel, mnozí se za zemřelé modlili a asi každý si položil otázku po věčnosti či pomíjivosti života.

Nechci se k této tématice vracet, to jsem měl udělat před Dušičkami. nicméně o jeden zážitek se chci podělit.

Jeden večer jsem tak chodil po hřbitově, modlil se a přitom, přiznám se, jsem si prohlížel náhrobky a pomníky, občas přečetl nápis, jméno, prohlídl fotografii … Upoutal mě jeden hrob. Neměl kříž, ani kalich, ani jiný náboženský symbol, náhrobek byl vytesán, kdysi asi honosně, nákladně, do podoby skály, na níž seděl nějaký pták, celý hrob byl porostlý (spíš zarostlý) břečťanem a dole byly, opět břečťanem, obrostlé dvě urny. Celek by vypadal celkem romanticky, kdyby pro mě otázka smrti nebyla tak vážnou. Pokusil jsem se rozluštit něco z nápisů na náhrobku a po nějaké době jsem rozpoznal ve spodní části vzletně a poeticky vytesané, dnes už zcela vybledlé:

KDO MILOVÁN BYL

NEBUDE ZAPOMENUT!

Nedokázal jsem se ubránit smíšeným pocitům. Na jednu stranu úsměv. Je-li na ty zemřelé pamatováno tak vroucně, jako na tento hrob, potom si toho moc neužijí.

Na druhou stranu přišel pocit vážnosti. V církvi jsme zvyklí, že k věcem důležitým se má použít kvalitních a trvalých materiálů: oltáře bývají nejlépe z kamene, mešní nádoby by měly být z kvalitního, netříštivého a nesajícího materiálu, v kostelech je spousta votivních a děkovných tabulek, kdy potřebný došel vyslyšení a ty bývají z kamene nebo z mědi a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. V centru těchto úvah ovšem stojí Boží zákon, Dekalog, vytesaný do kamenných desek. Přestože se fyzicky ztratily, přesto zůstaly vytesány do srdcí synů Izraele a ti je předali jako dědictví Zákona Božího křesťanům. Chtěl-li Bůh Mojžíšovi naznačit, jak důležitá ta slova jsou, jak pevně by si je měl vštípit do své mysli, srdce a paměti, pak použil nejtrvanlivějšího materiálu, kamene.

Zde jsem stál u náhrobku, který zdůrazňuje: „nebude zapomenut!“ Vytesáno do kamene. Jaká závaznost! Jaký slib! Jaký dluh!

Jistě. Možná rod vymřel, možná jsou pozůstalí příliš daleko, možná jsou nemocní, staří, možná prostě nedrží na tradice, možná …

Odcházel jsem ten den ze hřbitova zamyšlený. Oslovený. Měl jsem nad čím uvažovat. Kontrast jisté lidské nabubřelosti, slibu, jež nedokážu (možná ani nemíním) splnit a reality, která bije do očí, která tu zůstává, připomíná.

Odcházel jsem s vědomím nutnosti zodpovědnosti za slova, která řeknu, napíšu, i za slova, která neřeknu a nenapíšu a řečená a napsaná být měla; zodpovědnosti za umírněnost a jistou pokoru v projevech; s vědomím svých limitů, nespolehlivostí, s vědomím směšnosti nabubřelosti a prázdné okázalosti.

Moji milí, ­rád i s jistým mrazením na ten večer pamatuji. Kéž se mi do paměti vštípí stejně dobře, jako byl vytesán do onoho kamene nápis, který připomíná jeden veliký dluh.

Váš Gorazd.

<< zpět na seznam

Fotogalerie

Fotografie zachycující pestrý život ve škole, aktivity studentů, dění v sociální oblasti v České republice, i v částech světa, kam jezdí naši studenti na zahraniční praxe.

CZ    EN

Copyright (©) CARITAS
Vyšší odborná škola sociální Olomouc 2013
Všechna práva vyhrazena