Adventní naděje - CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Adventní naděje | 5.12.-31.8.2014

Všude se to teď hemží adventními věnci, nebo vánočními ozdobami, stromky, perníčky, hvězdami, na každém kroku narazíme na punč, nebo stánek s drobnostmi nejrůznějšího druhu. A jak se blíží vánoce a my stíháme méně a méně, dostáváme se do mírné paniky. Ty tam jsou vánoce, coby svátky klidu a míru. Na to snad už rezignoval každý dospělý. Snažit se ještě snad o nějaký ten úsměv navíc, občas i doma pomoci nad hranice svého standardu, zamyslet se, co by snad mohlo nejbližším udělat radost – to snad by ještě šlo. Ale charakterizovat celou dobu jako radostnou, klidnou, pohodovou?!

A přece, prosím, pokusme se chvilku zamyslet nad tématem, které je sice aktuální po celý rok, leč advent má v sobě jistý zvláštní vztah k tomuto slovu: NADĚJE.

Možná už jsme zakusili, jak chutná beznaděj. Možná už víme, co to znamená, když si člověk klade otázku: Proč žít? Možná to byl jen okamžik, možná nás to trápilo i několik dnů, týdnů … Vždy to znamenalo velice bolestnou zkušenost. Zkušenost ztráty životního tahu, vzepětí, očekávání něčeho dalšího, velkého, pěkného. Bolest. Temnota. Zapomenout. Pryč od toho!

Proč advent? Jaká souvislost? Ježíš Kristus při svém odchodu k Otci slíbil, že se vrátí, že „přijde brzy“. A tak první generace křesťanů čekaly velice intenzivně a s velikou touhou jeho návrat, lidé žili jako by měli nakročeno na věčnost, doslova vyhlíželi Krista. Postupem času si museli uvědomit, že ono nebeské „Přijdu brzy“ má jiný rozměr, než se dá měřit na našich hodinkách a začalo se promýšlet, jak žít na zemi, ale zároveň stále s pozorností upřenou k nebi. To je ona evangelní „bdělost“.

Naděje bývá definována jako toužebné očekávání věci budoucí, zpravidla nesnadno dosažitelné, leč možné. Touha a čekání. S čekáním může touha růst. Netoužím-li, s postupným čekáním se můžu začít nudit. Ztratit bdělost. Začít zpochybňovat. Být netrpělivý. Sáhnout po dosažitelnějším cíli. Rezignovat na původní ideál. Netoužím-li. Nebo nejsem-li trpělivý.

Naděje je velice křehká, zároveň velice, až životně, důležitá. Znamená to velice pevné zakotvení v očekávaném. Znamená to umět čekat. Trpělivě, nenechat se svést snazšími cíly. Pohybuje se a bývá jmenována mezi vírou a láskou. Vírou vědět, láskou toužit a nadějí se vzepnout.

Je možné být křesťanem a přestat toužit po Kristu, po nebi. Je možné být člověkem a přestat věřit ve smysl života. Přestat věřit v lásku, věrnost člověka, smysl práce. Je ovšem možné opět naději povzbudit, posílit, investovat do jejího vzkříšení. Obnovit v sobě člověka toužícího, trpělivého, očekávajícího, žasnoucího, těšícího se na dny budoucí. A v síle naděje překonat mnohdy i veliké nesnáze!

Takovou naději, moji milí, bych vám chtěl přát. Křesťanům pevnou naději v Kristova zaslíbení. Hledajícím naději, že najdou poklad. Nevěřícím naději, že každý den je jedním z dílčích cílů na cestě vzhůru – ať už cíl konečný vidím, ať už se mi ztrácí v nedohlednu momentálních možností. Přeji advent s hlavou vzhůru, srdcem zapáleným, duchem mladistvým, advent s nadějí!

 

Váš Gorazd

<< zpět na seznam

Fotogalerie

Fotografie zachycující pestrý život ve škole, aktivity studentů, dění v sociální oblasti v České republice, i v částech světa, kam jezdí naši studenti na zahraniční praxe.

CZ    EN

Copyright (©) CARITAS
Vyšší odborná škola sociální Olomouc 2013
Všechna práva vyhrazena